O nás
Spolek Mondík
SPOLEK Mondík je nekomerční neziskovou iniciativou, která chce nabídnout kvalitní předškolní a školní programy. Je založen na otevřené partnerské spolupráci všech zúčastněných - rodičů, dětí a pedagogů. Při naší činnosti se inspirujeme alternativními pedagogickými směry: Montessori pedagogikou, lesními mateřskými školami, konceptem Respektovat a být respektován.
Název Mondík vznikl z italského slova IL MONDO = svět. Svět plný obdivuhodných věcí, příběhů, zážitků...Svět, který nás stále něčím překvapuje, pobízí nás, abychom pronikali do jeho tajů.
Tým Mondíku
Romana Černíková
Verča Lerchová
Jsem maminkou dvou čiperných chlapců a to změnilo můj život od základu. I přesto, že má původní profese byla podnikání v uměleckém oboru, ocitla jsem se tady, v lesním prostředí obklopená spoustou malých "VELKÝCH" dětí. Velkých říkám záměrně, protože naše děti z Lesního klubu jsou opravdové osobnosti a svobodné šťastné bytosti.
Má hlubší cesta k dětem začala, když jsem pochopila, že se přístup k dětem dnešní doby musí od základu změnit a nastavit tak ,aby se mohli svobodněji rozvíjet. Prošla jsem nespočet kurzy, školeními a během mateřské dovolené jsem působila pár let, jako lektorka Hudebního Všeználka (pro děti od 1,5 -6 let). Poté mě život zavedl do Základní školy Otevřeno, kde jsem se v tomto směru rozvíjela dál s dětmi, napříč všemi věkovými kategoriemi. Teď jsem v prostředí pro mne nejpřirozenějším a tím je příroda.
Jsem přesvědčená o tom, že to je to nejlepší co můžeme dětem ,v dnešní digitální době, dát. Vyrůstat v přírodě, v každém ročním období, sledovat rytmus celého roku, hrát si s dary přírody, posilovat přirozeně svou imunitu...a nespočet dalších výhod. Jsem vděčná, že mohu být tohoto součástí
Verča Kutilová
Jsem maminka 3 dětí, jejichž narození ve mně otevřelo mnohá témata a já postupně zjistila, že chci dělat věci jinak...
Alternativní způsoby výchovy, svobodné vzdělávání, svobodná dětská hra mi nejsou cizí a obecně práce s dětmi mě moc baví a naplňuje. Ačkoliv mám VŠ vzdělání zdravotnického směru, tak jsem moc ráda, že jsem dostala možnost zapojit se do fungování lesního klubu, protože věřím, že děti nám jsou nejlepšími učiteli, mnohé se od nich můžeme naučit a není nic lepšího než objevovat svět společně
Verča Salabová
V našem lesním klubu provádím dětičky již rok a jsem velkým nadšencem pro tento koncept
vzdělávání. Tuto práci považuji za své poslání a vidím ji jako jednu z možností k uzdravování naší společnosti. Velmi vnímám, jak je v dnešní digitální době s vnější orientací člověka důležitý návrat k přírodě, přirozenosti a ke komplexnímu rozvoji osobnosti. Velmi blízká je mi i respektující výchova, která je klíčová pro všechny mezilidské vztahy. Dětem dáváme volnost a svobodu, aby se mohly rozvíjet, zároveň však dbáme na jasné mantinely, které poskytují bezpečí a strukturu.
Sama i jako máma vnímám, jak pravidelný pobyt v přírodě zvyšuje psychickou i fyzickou odolnost, podporuje kreativitu a fantazii. Opravdu ráda vedu děti k sounáležitosti s přírodou a také ke zdravému životnímu stylu.
Mojí vášní jsou smysluplné podporující rozhovory, zdravý životní styl a hudba.
Montessori pedagogika
Maria Montessori, italská lékařka žijící v letech 1870 - 1952, byla jistě dobrý pozorovatel, ale to by nestačilo. Uměla zřejmě také dobře analyzovat a získané poznatky dobře zpracovat. Byla výborně teoreticky připravená (studium lékařství, psychiatrie, pedagogiky, antropologie...), zároveň se nebála přijmout to, co jí „život nabízel“ (práce s mentálně postiženými, práce s chudými zanedbanými dětmi ...) a vytěžit z toho „maximum“. To, co „objevila“ Maria Montessori před 100 lety, jsou dnes už v psychologii „známé věci“.
V době Marie Montessori bylo na dítě nahlíženo jako na „něco méně než dospělý“. Převládal autoritativní přístup ve výchově. Dítě se učilo především poslušnosti. Bylo potřeba mu vštěpovat dobré vlastnosti – vychovávat, a to pomocí „cukru a biče“, tedy pochvaly, odměny a trestu. Maria Montessori však představuje myšlenku, že dítě přichází na svět a má v sobě již zakódovanou touhu rozvíjet se v jedinečnou osobnost. Nazvala tuto genetickou danost absorbující mysl.
Dospělý tedy nemá být tím, kdo předává vědomosti, kdo vychovává slovy, odměnami a tresty. Stává se totiž, že člověk tak do dítěte projektuje svoje „nectnosti“. Dospělý má být tím, kdo dítě citlivě vede, aby se samo rozvíjelo. Má být tím, kdo respektuje jedinečnost člověka, který je v dítěti. Má být pozorovatelem, který zasahuje, je-li třeba. „Autorita rodičů by se neměla opírat o jejich schopnost stát na vlastních nohou, ale o schopnost dítěti správně pomáhat v jeho růstu. Opravdová velikost rodičů tkví právě v jejich respektu pro mentální potřeby dítěte.“
Dítě nám říká: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Nechce, abychom dělali věci za něj. A ono je to někdy těžší – pomoct, aby to dokázal sám. Vyžaduje to naši trpělivost. Je potřeba dát dítěti čas.
Maria Montessori při práci s dětmi zjišťuje, že je také potřeba dětem dát volnost, svobodu, aby se mohly rozvíjet. Nemá však na mysli volnost bez hranic. Naopak, hranice jsou důležité, dítě je musí znát a respektovat, aby se mohlo bezpečně pohybovat mezi nimi. Dítě, které dostává možnost se svobodně rozhodovat, učí se zároveň zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Samozřejmě, že to tak nefunguje hned. Dítě se zodpovědnosti učí postupně – s pomocí vychovatele. Volná práce v montessori pedagogice znamená, že si dítě volí: co chce dělat, kde, kdy, s kým a jak dlouho to bude dělat.
Předpokladem k této volné práci je připravené prostředí. Maria Montessori si všimla, že děti chtějí dělat věci, které dělají dospělí a kterými se osamostatňují: přesýpání, přelévání, zametání, umývání... rozlišování, přiřazování, řazení, porovnávání...čtení, psaní, počítání... Vytvářela proto pomůcky, na kterých se děti tyto dovednosti učily a procvičovaly je. Všimla si, že děti s pomůckami pracují se zaujetím, někdy se dlouhý čas věnují jen jedné pomůcce, jako by se potřebovaly činnosti „nabažit“. Nazvala tento jev polaritou pozornosti. Při této vysoké koncentraci pozornosti by nemělo být dítě rušeno a měl by mu být dopřán dostatek času k dokončení práce.
Maria Montessori došla k závěru, že dítě má tzv. senzitivní fáze, kdy získává určitou schopnost. Tato fáze pak odezní a již se nevrací. Dítě se může později danou schopnost naučit, ale ne již s tou lehkostí jako v senzitivním období. Např. dítě do šesti let má senzitivní fázi pro jazyk. Žije-li v bilingvním prostředí, „nasaje“ oba jazyky. Pokud se tak nestane do šestého roku, bude se jazyk muset učit metodicky, ne již s onou lehkostí, kterou poskytuje senzitivní fáze.
„Montessori došla na základě řady pozorování k závěru, že největším událostem v oblasti psychické svobody patří, že můžeme dělat chyby a také si je kontrolovat a opravovat.“2 Chyba v montessori pedagogice není chápána negativně, naopak je prostředkem k pochopení. Děti se učí na pomůckách chybu objevit a poučit se z ní. Materály a pomůcky jsou tak vytvořeny, aby si dítě mohlo samo kontrolovat svou práci. Učí se sebekontrole.
Při individuálním přístupu k dítěti učitel nehodnotí známkami, ani pochvalami, ani tresty. A vůbec by se měl vyhnout „hodnocení“ a „posuzování“, které staví učitele do pozice nadřazeného. Měl by však dítě vést k sebehodnocení, k ujištění: teď jsem se naučil novou dovednost, teď jsem to zvládnul, tohle ještě potřebuju procvičit. Dítě cítí sebeuspokojení ze samotné činnosti, nepotřebuje pochvalu od učitele. Pochvaly a odměny vedou k vnější motivaci a ta není v montessori systému žádoucí.
Maria Montessori kladla důraz na to, aby třídy byly smíšené. Aby tedy ve třídě byly děti od tří do šesti let (v MŠ), od šesti do dvanácti let (na ZŠ – 1. stupeň) a od dvanácti do patnácti let (ZŠ – 2. stupeň). Tato smíšenost má dobrý vliv na atmosféru ve třídě, protože děti vede ne k soutěživosti, ale k vzájemné pomoci. Starší děti rády pomáhají mladším a zároveň se při tom samy učí a získávají sebedůvěru. A mladší děti tento model přejímají jako vzor.
Maria Montessori vyvinula učební materiál (pomůcky) a roztřídila ho do těchto kategorií:
Praktický život – děti se učí pečovat o sebe, o druhé a o své okolí. Přesýpat, přelívat, zapínat, rozepínat, krájet, zametat, umývat, ale patří sem i nacvičování sociálních vztahů.
Smyslový materiál – každá pomůcka procvičuje pouze jednu vlastnost, např. sluch. Tato vlastnost je odstupňována – sluchové válečky: vždy dva vydávají stejný zvuk.
Matematický materiál – navazuje na smyslový materiál. Srovnávání, řazení, měření, počítání...
Jazykový materiál – navazuje na praktický život i na smyslový materiál. V praktickém životě se dítě učí koordinaci ruky a oka, úchopu tužky, což je dále potřeba při nácviku psaní. Pro čtení zase dítě potřebuje dovednosti získané u smyslového materiálu – rozlišení, řazení...
Kosmický materiál – pomáhá seznamovat se se světem, pomocí detailů, učit se vzájemným vztahům ve světě. Jde o integraci prvouky, zeměpisu, přírodovědy, chemie, fyziky... K tomu se také přiřazují pohybové, hudební a výtvarné činnosti a společenská témata.
Za důležitý prvek v montessori pedagogice považuji ticho a klid. O dobrých účincích ticha, nelze pochybovat. Má se však všeobecně za to, že kde jsou děti, tam je hluk. Maria Montessori „objevila“, že s dětmi ticho lze nacvičovat a že to děti „baví“. Vede děti k uvolnění, relaxaci, naslouchání vnitřnímu hlasu... Společné prožití ticha děti spojuje, dává pocit sounáležitosti.
Zvláštní místo má v Montessori pedagogice chůze po elipse, kde se děti učí nejen koordinaci pohybů. Po vyznačené elipse děti pomalu v tichosti kráčí a při tom mohou ještě nést různé věci (kámen, džbán s vodou..). Elipsa slouží také k setkávání všech dětí např. na začátku dne, k písničkám, tanečkům, povídání i poslouchání. Je dobré ji využít ke komunitnímu kruhu, kde je možnost promluvit o svých pocitech, kde se děti učí soudržnosti a komunikaci. Komunitní kruh připravuje bezpečné prostředí ve třídě.